KULTURNÍ DĚDICTVÍ ONLINE

Soubor lékárenských nádobek, vyrobených roku 1721, dokládá způsob léčby chorob. Tyto z roku 1721 se od těch dnešní liší používáním extraktů z jedovatých rostlin (blín černý, rozpuk jízlivý), produktů hub (paličkovice nachová/námel) nebo anorganických sloučenin (modrá skalice). Na nádobkách jsou názvy léčiv uvedeny prostřednictvím nápisů v latině. Vznik lékáren je často spojován s kláštery. V pozdějším období vznikají tyto objekty i ve městech. Například v Hodoníně vznikla lékárna v roce 1655, v Kyjově v roce 1619, ale ve Veselí nad Moravou již v roce 1600. Lékárnici zhotovovali nejen léčivo, ale také se věnovali výrobě alkoholických nápojů. Lékárny a lékárníci byli pod ochranou církevních světců-patronů. Těch bylo několik, například: sv. Kosmas, sv. Damián, sv. Michael, sv. Vít nebo sv. Roch. Interiér lékárny obsahoval zobrazení příslušného světce. Ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Hodoníně se nachází dřevěná polychromovaná socha sv. Vita z počátku 17. století. Použitá literatura: Pharmacopoea austriaco-provincialis, Videň 1774, nebo 1794; Linné, Carl. von: 1773: Materia medica per regna tria naturae, Rusek, Václav. ,Smečka, Vladimír. 2000: České lékárny. Praha Trommsdorff, Johann. Barthomäus: 1792: Systematische Handbuch der Pharmacie für angehende Aerzte und Apotheker

Světový den grafiky primárně připomíná obory grafického designu, my bychom při této příležitosti rádi upozornili také na obor umělecké (volné) grafiky. Proto jsme pro vás připravili novou virtuální výstavu grafických listů s pohledy na tuzemské památky z grafické sbírky Národního muzea.

Sbírka výtvarných prací ukrajinské emigrace zahrnuje díla 53 ukrajinských umělců, kteří mezi světovými válkami žili a tvořili v československém exilu. Vedle portrétů, kreseb a akvarelů obsahuje také díla s vojenskými a vlasteneckými motivy, odrážející zkušenosti autorů s válkou, emigrací i kulturním životem ukrajinské komunity v meziválečném Československu. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších dochovaných souborů ukrajinského výtvarného umění z let 1918–1945 mimo území Ukrajiny.

Po mnoho staletí víra zaujímala v lidském životě nezastupitelné místo. Osvětlovala fungování světa, nabízela stabilitu, ochranu a naději v nejistých časech. Do podoby lidové víry v našich zemích se výrazným způsobem promítlo období baroka a s ním související rekatolizace. Mariánský kult, úcta k sochám či obrazům světců a víra v zázračnou moc relikvií získávala v představách venkovského člověka další rozměr. Oficiální, církví prezentovaný výklad se zde mísil s magickým myšlením a dával vzniknout bohaté škále praktik a rituálů, které se odrážely v duchovní i hmotné kultuře našich předků. Mnohé z nich se nacházely na rozostřené hranici mezi tolerovaným a zakázaným. Výstava se snaží přiblížit pestrý duchovní svět venkovského člověka 18. a 19. století s přesahy do století následujícího. Návštěvníkům odhalí zlomek z rozsáhlé etnografické sbírky ukrývající artefakty spojené s náboženským životem komunity, ale také předměty související s každodenními činnostmi a osobní zbožností. Představeny budou rovněž magické prostředky určené k ochraně před různými druhy nebezpečí, ať už je jím požár, bouře, nemoc nebo loupežníci.

Archiv Národního muzea v současné době pracuje na zpřístupňování rozsáhlé sbírky fotografické dokumentace lidové kultury a především se zaměřuje na lidovou architekturu. Jádro souboru zachycující venkovské stavby v Čechách a na Moravě bylo založeno ještě před vznikem Československa a jedním z velkých impulsů pro tyto dokumentační aktivity byly Jubilejní zemská výstava v Praze v roce 1891 (a její expozice České chalupy) a o několik let později i Národopisná výstava Českoslovanská v roce 1895, kde bylo vybudováno několik ukázek venkovských staveb v životní velikosti a jejichž interiéry sloužily jako výstavní sály. Na tyto aktivity pak navázala i dokumentační činnost po vzniku samostatné republiky a teritoriální zájem badatelů byl v této době ještě obohacen o lokality na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Záznamy ze širšího zahraničí se objevují spíše výjimečně a v takových případech se jedná nejčastěji o záběry z Balkánu. Čas k vytváření rozsáhlých dokumentačních sbírek však nazrál i z jiného důvodu: právě v této době si národopisní pracovníci jako byl Václav Fabian, Drahomíra Stránská, Václav Tille či Karel Chotek začali uvědomovat, že původní rysy lidové architektury začínají být překrývány modernizačními úpravami, které měly směřovat ke komfortnějšímu bydlení a efektivnějšímu využívání starších staveb. A do třetice se v této době stal všeobecně dostupným jeden ze snadno využitelných dokumentačních prostředků, tedy fotografie. Výsledkem snažení několika generací muzejních etnografů a jejich spolupracovníků jsou tedy tisíce skleněných i plastových negativů, které zachycují venkovská stavení či městské domy ovlivněné lidovou architekturou v jejich ještě nezměněné podobě. Oko fotoaparátu se nevyhýbalo ani hospodářským, ani obytným budovám. Jsou zde zachyceny nejrůznější doklady domových typů (např. karpatský dům, dům Severních Čech, dům středního Polabí atd.), stejně jako domy vystavěné různými technikami (roubené, zděné, smíšené). Pozornost fotografů si vysloužily také některé zajímavé detaily jednotlivých staveb, ať již se jedná o konstrukční prvky (např. struktura krovu, ozdobné prvky). V některých případech jsou zachyceny i interiéry obytných budov, například tzv. svaté koutky.

Venkov vždy představoval přímé sepjetí člověka s přírodou a jeho nejcennějším kapitálem v podobě hor, lesů, polí, vod a strání. Rokem 1949 se však spouští politické procesy, konfiskace a znárodňování majetku, jež se dotkly taktéž majitelů půdy a lesů. Jedná se o specifické historické období, kdy český venkov prošel radikální proměnou, kterou přiblížíme z perspektivy dobového fotografického dokumentu ze Sbírky Muzea dělnického hnutí Oddělení novodobých českých dějin. Narativní povaha výstavy vybraného souboru fotografií dovoluje pohled na rekonstrukci proměny funkce venkova 50. let 20. století ve společenské, kulturní i duchovní rovině. Fotografie demonstrují dobovou situaci lidí, kteří přišli o svá pole či louky, statky, hospodářství. Vykreslují ztrátu svobody v komunistickém režimu, sílu manipulace i znásilnění vesnice. Po roce 1949 byl venkov, stejně jako celé fungování státu, svázán socialistickými hospodářskými plány a soutěžemi na výkonnost s cílem centralizovat hospodářství, což vedlo k systematické kolektivizaci venkova pod taktovkou komunistické politiky. V Komunistickém manifestu se praví, že zavedením socialistického společenského řádu se stát sám rozpouští a mizí. Znamená to úpadek rozběhnuté modernizace, vzdělanosti i společenského a kulturního života venkova. Zabrány byly velkostatky, církevní půda i půda odsunutých sudetských Němců, posléze i místních drobných hospodářů ve jménu budování Jednotných zemědělských družstev, velkochovných drůbežáren, společných kravínů a vepřínů v socialistickém duchu. Potvrzuje to násilné vyvlastnění pozemků nejprve skrze společnou organizaci práce. V návaznosti na to došlo k rozorání mezí, aby ve finální fázi vlastníci o tento majetek zcela přišli a dostali odměnu jen za vykonanou nařízenou práci. Jedním z vynucovacích nástrojů ke změně byla tzv. osvěta s cílem ovlivňovat postoje, vědomí, životní styl i chování člověka. Fotografie vypovídají o dopadech kolektivizace na společenský život na vesnicích, postavení žen, proměnu kulturních a duchovních vazeb i politickém kalkulu ve prospěch mocenského ovládnutí venkova a kontroly trhu s potravinami.

V české historii najdeme bezpočet událostí a osob, které výrazně ovlivnily její vývoj. Ať už zabloudíme do doby Karla IV., vlády Habsburků či politiky Rakousko-Uherska, není pochyb o tom, že také v nedávném 20. století se mnoho změnilo. Právě rozmanitost událostí i osudů lidí 20. století představuje zcela nová stálá expozice Národního muzea. Pomocí bezmála tisíce exponátů se můžete seznámit s moderní českou historií počínaje první světovou válkou a konče vstupem České republiky do Evropské unie. Vystaveny jsou unikátní exponáty i předměty z každodenního života, které obyvatelstvu usnadňovaly život a často se používají dodnes. Nová expozice přibližuje minulost nejen prostřednictvím pestrého množství exponátů, ale také díky rekonstrukci dobových interiérů, pomocí interaktivních prvků a obrazových a filmových materiálů. Z vystaveného souboru jsme vybrali několik předmětů, které vystihují zásadní události a významné osobnosti českých a československých dějin 20. století. Nyní si je můžete prohlédnout také online ve formě nové virtuální výstavy.

Slovanská knihovna Národní knihovny v Praze patří mezi největší a nejvýznamnější slavistické knihovny v Evropě. Od svého založení v roce 1924, který je spojen s ministerstvem zahraničních věcí a tehdy vznikajícím Slovanským ústavem, zajišťuje systematické doplňování, uchování a zpřístupnění fondu světové slavistické literatury. Kromě sbírky knih, časopisů a novin uchovává také sbírku map, plakátů, fotografií a speciálních dokumentů. Prostřednictvím těchto předmětů umožňuje se blíže seznámit s politickým a kulturním životem slovanských národů a jejich historií. Na dochovaných fotografiích žurnalisty Rudolfa Hůlky (1887–1961), které vám představujeme v naší virtuální výstavě, je zaznamenán způsob života slovanských národů na počátku 20. století. Skrze obsáhlý soubor snímků z Haliče, Podkarpatské Rusi, Ukrajiny a Slovenska se můžete přenést do doby před více než sto lety a prohlédnout si tamní (dnes již mnohdy neexistující) venkovské památky a přírodní scenérie, stejně jako každodenní život obyvatel, jejich práci i chvíle odpočinku a oslav. Velmi zajímavým materiálem jsou rovněž detailní záběry lidových krojů, výšivek a řemesel.

Termín ex libris neboli z knih označuje typ drobné grafiky, která dnes stojí na pomezí mezi uměním volným a užitým. Původně se tato malá grafická dílka vlepovala na přední předsádku knihy tak, aby označila jejího majitele. Postupem času se však ex libris vyvinulo ve svébytný umělecký obor, jehož tvorbě se v minulosti i v současné době věnuje řada významných umělců. Ex libris jsou důležitou součástí muzejních sbírek i předmětem soukromého sběratelství. Jak vypadá současná tvorba českých exlibristů za roky 2017-2020 máte nyní možnost zjistit v naší nové virtuální výstavě, která doplňuje výstavu Pro knihy, pro sbírku, pro radost. XVI. Trienále českého ex libris 2020. Tato výstava vznikla ve spolupráci Národního muzea s Památníkem národního písemnictví. Soutěžní přehlídky Trienále českého ex libris se konají již padesát let, od roku 1992 se tak děje pod patronací Památníku národního písemnictví. V roce 2020 k soutěži přistoupila jako partner Knihovna národního muzea.

Český volejbalový svaz letos slaví sté výročí od založení prvního volejbalového svazu na území Československa. V roce 1921 vznikl při národní centrále YMCA v Praze organizační celek, který byl nazván volejbalový svaz a začal pořádat první turnaje. Tento rok byl proto oficiálně určen za zrod českého volejbalu. První Československý volleyballový svaz, nezávislý na YMCA, byl ustaven v roce 1923 a stal se třetím nejstarším na světě, hned po Uruguayi a Estonsku. Obliba hry mezi lidmi stoupala a čím dál tím více sportovců byla chycena v její síti. Ve výstavě se propojily bohaté historické sbírky Oddělení dějin tělovýchovy a sportu se současnými volejbalovými trendy, kterými přispěl Český volejbalový svaz. Výstavu Volejbalové století můžete navštívit od 7. května 2021 do 31. října 2021 v Nové budově Národního muzea.

Kabinet kuriozit, nebo také wunderkammer, kunstkomora či kunstkammer byl v době renesance a novověku způsobem sběratelství a původcem podoby muzeí - tak, jak je známe dnes. Kabinet byl nejen kusem nábytku, ale také místností s různorodými exponáty. Kromě reprezentační funkce aristokratických rodin představoval koncept všeho vědění světa, jakéhosi makrokosmu v mikrokosmu. K tomu přispěly i nové vědecké objevy Galilea Galileiho, Johannese Keplera, Reného Descarta, Isaaca Newtona a mnoha dalších. V Praze byl významným sběratelem Rudolf II. Habsburský (1552-1612), který svůj kunstkabinet shromažďoval na Pražském hradě - toto období je také označováno jako rudolfínský manýrismus. Jeho portrét z dílny Josefa Heintza st. se zachoval v mobiliárním fondu státního zámku v Třeboni. Ke sbírkovému předmětu je také připojené PDF s podrobnějšími informacemi Národního památkového ústavu o tomto díle. Rudolf II. byl po přesídlení do Prahy vášnivým sběratelem a patronem nizozemských umělců - jako Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen, Giambologna, Giuseppe Arcimboldo, Aegidius Sadeler, Roelant Savery a Adrian de Vries. Další z jeho portrétů představují právě Arcimboldovy skice a jezdecký portrét od Adriaena de Vries a Aegidiusa Sadlera ze sbírek Národního muzea. Také se zde zachovala plaketa reprodukující kresbu Lukrécie od Albrechta Dürera, která byla součástí pražské kunstkomory Rudolfa II. Dobové prameny odhalují, že Rudolfínské sbírky byly složeny z nejrůznějších předmětů a artefaktů od umění přes přírodopis, archeologii, mineralogii až po náboženské předměty. Zejména se jednalo o skříňky plné korálů, porcelánu, perleti, ryté mosazi, matematických instrumentů, mís, konví a jantarových pohárů, pohárů z achátu, zlata a křišťálu, kamenů v mozaice, tepaných předmětů, mosazných obrázků, starodávných předmětů odlitých ve stříbře, diamantů, perel, předmětů náležejících k astronomii, soch, vzácných hodin všech druhů, cenných obrazů a preparovaných zvířat. Anachronicky si lze představit kabinet kuriozit také jako prezentaci nejrůznějšího lidského poznání své doby i dnes pomocí nových technologií. Výběr předmětů eSbírek představuje koncepci “virtuální kunstkomory”.

Výstava s názvem Možné podoby knihy představuje část knižní tvorby Elišky Čabalové, která zde prezentuje jak umělecké vazby převážně současných bibliofilií, tak i některé své autorské knihy a knižní projekty. Výstava nabízí pohled na knihu z několika úhlů a přiblížuje možnosti zpracování po stránce obsahové, materiálové i řemeslné. Součástí prezentace třiceti mimořádných uměleckých vazeb jsou také dva knižní projekty. Projekt Paperbark family je vizuální hrou se slovy paperback – paperbark, kdy paperbark je výchozím materiálem pro sérii autorských knih – Knižní les, vytvořený z kůry stromu a pracující s různými knižními formáty. Projekt Tři nestoři je krátkodobým vstupem nestorů knižní vazby, Jindřicha Svobody, Jána Vrtílka a Ladislava Hodného do síně slávy Národního muzea. Jejich busty ve formě knižních objektů na vysokých mramorových sloupech budou během výstavy shlížet na návštěvníky. Díky krátkému videu budou moci návštěvníci nahlédnout do jejich hlav. Eliška Čabalová patří ke špičce české knižní vazby a tvorby autorských knih. Řadu let byla spjatá s Fakultou výtvarných umění Ostravské univerzity, kde vybudovala Ateliér obalového a knižního designu, v roce 2019 transformovaný na dnešní dobře zavedený Ateliér knižního designu a animace. Zcela originální jsou i její knižní instalace či volná grafická tvorba. Za svou práci získala mnohá prestižní ocenění a její knižní vazby vlastní nejen české, ale i zahraniční instituce. Díky intenzivní spolupráci, kdy se v roce 2009 uskutečnil první větší společný výstavní projekt, uchovává Národní muzeum v knihovních sbírkách cennou kolekci její knihařské tvorby. Během trvání výstavy proběhnou tři workshopy na téma kaligrafie, workshop nelepených knižních forem a workshop „udělej si skicák“.

Muzeum vzniklo jako soukromé zařízení Johanna II. z Lichtenštejna. Podnět ke zřízení muzea dal r. 1898 vrchní lesní rada Julius Wiehl (1847-1917), přední český odborník na problematiku lesnictví. Expoziční sbírka muzea vznikla koncem 19. století rozšířením původní přírodovědné kolekce lesnické školy o ukázky lesnického pěstitelství a lovu. Muzeum dnes představuje přehlídku vyspělé lesnické práce a ukázky lovné fauny a škůdců lichtenštejnských domén v českých zemích, v Rakousku a jinde. Muzeum zahrnuje jedinečnou sbírku ryb, obojživelníků, plazů, ptáků, savců a hmyzu, sbírku abnormalit u ptáků a savců, malou osteologickou sbírku, kolekci hnízd a vajec ptáků. Expozice domácí fauny a lesnictví je umístěna ve druhém patře barokního Martinelliho paláce. Expozice zahrnuje totální preparáty velkých a malých druhů domácí fauny - ptáky a savce, ryby, obojživelníky a plazy. Samostatný celek tvoří kolekce hmyzu v krabičkách. K nejatraktivnějším exponátům patří lovecké zbraně, včetně zabavených pytláckých zbraní a pomůcek. Expozici doplňují ukázky lidské práce související s lesnictvím, např. modely znázorňující kácení dřeva včetně ukládání do plnometrů, modely nářadí používaného při zpracování dřeva, modely posedů. Unikátní je také sada značkovacích seker z lichtenštejnských revírů a tzv. knihovna dřevin, kolekce dřevěných krabiček ve tvaru knih s plody a listy různých druhů dřevin. V expozici je zhruba 1200 exponátů. Instalace je provena převážně do dřevěných vitrín z počátku 20. století, které dnes tvoří již také téměř muzejní exponáty. Působivé jsou původní skleněné výplně historických vitrín, neboť toto sklo má se svými nerovnostmi a kazy úplně jiný charakter než „dokonalé“ sklo dnešní výroby. Hodnota této expozice tedy spočívá zejména v její celistvosti a autentičnosti, neboť její podoba se zachovala téměř nezměněná více než 100 let. V roce 2016 byla provedena reinstalace celého 2. patra zámku s tím, že návrh nového řešení expozice vycházel z myšlenky obnovy muzejního charakteru instalace, zatraktivněné současnými interaktivními prostředky. Nově je řešena podoba grafických prvků, popisek a posterů. Zásadní změnu přináší změna provozu ze skupinového na individuální typ prohlídky. Expozice je nově nasvícena umělým muzejním osvětlením. Stávající statické exponáty jsou doplněny o audiovizuální a interaktivní prvky, včetně velkoplošného promítání filmu. Zámek bude otevřen pro veřejnost v období duben – říjen od úterý do neděle. Pondělky budou zavíracím dnem. Mimo tyto měsíce bude prohlídka možná jen po předchozí objednávce (při minimálním počtu 15 lidí). Duben, září a říjen: 9.00 – 16.30 (časy začátku prohlídek: 9.00, 9.45, 10.30, 11.15, 12.30, 13.15, 14.00, 14.45 hod.) Květen a červen: 9.00 – 18.00 (časy začátku prohlídek: 9.00, 9.45, 10.30, 11.15, 12.00, 12.45, 13.30, 14.15, 15.00, 15.45, 16.30 hod.) Červenec – srpen: 9.30 – 19.00 (časy začátku prohlídek: 9.30, 10.00, 10.30, 11.00, 11.30, 12.00, 12.30, 13.00, 13.30, 14.00, 14.30, 15.00, 15.30, 16.00, 16.30, 17.00 hod.) Listopad - březen: ZAVŘENO

Bižuterie z vlastnictví spisovatelky Síny Drahorádové-Lvové (1897-1976) ve sbírce Náprstkova muzea pochází z dílny bratří Neigerů. Sína Drahorádová-Lvová se zajímala o japonskou a čínskou kulturu, parafrázovala tradiční čínskou a japonskou literaturu a psala vlastní díla ovlivněná těmito kulturami. Bratři Norbert (*1883) a Moritz Max (*1893) působili v Jablonci nad Nisou. Vyráběli skleněné lahvičky na parfémy a od počátku 20. století bižuterii. Norbert se staral o provoz dílny s padesáti zaměstnanci, Moritz navštěvoval veletrhy v Evropě a seznamoval se s poslední módou. Hledal inspiraci u mimoevropských kultur. Čína a Japonsko představovaly bohatý zdroj inspirace pro evropské šperkaře a oděvní návrháře. Šperky z drahých materiálů inspirované dálněvýchodním uměním zhotovovala řada význačných klenotníků. Bižuterie z obecného kovu a skla představovala ozdoby v tomto stylu dostupné téměř všem. V roce 1938 se Jablonec stal součástí Sudetoněmeckých území, a bratři s rodinami uprchli do Prahy. Odtud však byli odvezeni v transportech do Łódže v Polsku, kde v letech 1941 a 1942 všichni rodinní příslušníci zemřeli. Dnes je bižuterie bratří Neigerů oblíbená mezi sběrateli.

Mezní čin Jana Palacha, kterým v lednu 1969 reagoval na postupné smiřování se československé společnosti s nastupující normalizací, je významnou součástí naší kulturní paměti. Stále vyvolává potřebu zaujetí osobního stanoviska a v tomto smyslu zůstává živý. Národní muzeum, které vybudovalo a spravuje Památník Jana Palacha ve Všetatech, postupně vytváří také sbírku předmětů, které na Palachův čin reagují. Tato virtuální výstava představuje některé z nich. Předměty reprezentují různé způsoby vztahování se k Palachovu činu, uctění památky, snahu o osobní vyrovnání se s touto mezní obětí i výzvu k mobilizaci občanské společnosti. Sbírka čítá umělecké artefakty, ale i další hmotné předměty. Některé z nich vznikly nedávno, například v souvislosti s padesátým výročím Palachova sebeupálení, jiné pocházejí z doby bezprostředně nebo brzy po činu.

V Archivu Národního muzea je od roku 2018 uložena rozsáhlá a obsahově zcela mimořádná dokumentační obrazová sbírka, která vznikala od roku 1924 v Etnografickém (tehdy Národopisném) oddělení Národního muzea. Již od samého počátku využívali muzejní etnografové (Václav Fabian a Drahomíra Stránská a později i jejich následovníci) tradičních i moderních záznamových metod, jimiž zachycovali tradiční venkovskou společnost a nejrůznější projevy jejího života, které rychle mizely pod vlnou modernizace života na vesnici. Hlavní část Obrazového archivu etnografie vznikla do 60. let 20. století. Etnografové sledovali při svých výzkumných cestách nejrůznější projevy života českého, moravského i slovenského lidu. Velká pozornost byla věnována lidové architektuře ve všech jejích projevech (obydlí, hospodářské budovy, sakrální stavby, exteriéry i interiéry budov). Další z hojně zastoupených oblastí je lidový oděv, a to jak ve svém slavnostním ztvárnění (kroje typické pro jednotlivé národopisné oblasti), tak i ve své všednodenní podobě. V oblasti zvykosloví se objevuje dokumentace vývoje tradic dodnes živých (oslavy Velikonoc či Vánoc), tak i těch dnes již spíše pozapomenutých (obcházení Lucek). Zásadní a dnes opět hojně využívaná je dokumentace způsobů obživy, ať již se jedná o řemesla či zemědělství. Pozornost výzkumníků také přitahovalo lidové umění ve svých různých projevech, ať již se jednalo o plastiku nebo různé grafické techniky. Muzejní národopisci dokumentovali i projevy lidové víry a zbožnosti. Samostatnou část dokumentace představují fotografie z expozic a výstav Národopisného oddělení. Tyto fotografie nejsou příliš četné, na druhou stranu ale představují cenný vhled do každodenní muzejní praxe minulého století, který ocení nejen muzejníci, ale i veřejnost. Techniky při pořizování záznamů v terénu byly různé, počínaje kresbami a náčrty, přes malby k fotografii a někteří se pokoušeli dokumentovat dění okolo sebe i prostřednictvím filmu. Tato výstava zprostředkovává výběr z negativů a pozitivů na skleněných deskách, tedy nejstarší a nejvzácnější vrstvy fotografické dokumentace. Jejich autory byli na jedné straně sami muzejní pracovníci, většino průkopníci této záznamové techniky, na straně druhé některé soubory byly získány darem či koupí od dnes již prakticky neznámých regionálních badatelů i od nejvýznamnějších národopisců své doby (Lubor Niederle, Karel Chotek). Všechny skleněné negativy byly v rámci projektu IROP digitalizovány, v případě potřeby ošetřeny při restaurátorském zásahu a nově uloženy. I do budoucna si tak zachovají svoji vysokou vypovídací hodnotu a obrazem budou připomínat dnes již mnohdy zcela zmizelé dědictví našich předků.

České přísloví "Všude dobře, doma nejlíp" evokuje pocit návratu z dalekých cest, ale také bezpečné prostředí domova, sdíleného s rodinou a blízkými. Jakými věcmi se lidé obklopovali ve svých domácnostech během éry minulého století? Kromě toho, že součástí moderní výbavy bytu byla televize a rádio, všem členům rodiny poskytovaly zábavu také různé společenské hry. Populární byly zejména stavebnice Merkur a Märklin, založené na konstrukčních principech sestavování plechových dílů. Stavebnici Merkur si v roce 1920 nechal patentovat Jaroslav Vancl v Polici nad Metují. Kromě sestavování modelů pro zábavu, hra posloužila i výzkumu v rámci vynálezu kontaktních čoček chemika Otta Wichterleho. Märklin vznikla v Německu již v polovině 19. století a představovala konkurenci domácímu Merkuru. Kromě kultovní hry Člověče nezlob se dospělí i děti společně bavili také stolní hrou Smolíček pacholíček, která byla inspirována lidovou pohádkou Boženy Němcové. Nevšedný typ zážitku se pojil s prohlížením obrázků s trojrozměrným efektem na kompaktních stereoskopických zařízeních, jakými byl například Meoskop. Starší generace měli v oblibě karetní hry jako taroky, skat či špády. Karty se hrály nejen v hospodách, ale také na rodinných setkáních. Oblíbený byl především mariáš, který vznikl v Německu a jeho název je odvozen od slova „mariage“ (v překladu svatba), protože označoval dámu a krále stejné barvy na ruce hráče. Při domácích aktivitách se hodilo taky občerstvení v podobě nápojů. Typickým horkým domácím nápojem byla melta nebo cikorka, která svojí nezaměnitelnou vůni evokovala pohodu domova. Každého člena domácnosti zaručeně osvěžila šuměnka. Tento instantní nápoj byl kromě jiných cukrovinek vyráběn od roku 1922 v české továrně v pražské Michli. Továrnu založil František Lhotský, který zde vyráběl také populární Hašlerky. Originál dokumentu, ve kterém zpěvák Karel Hašler oficiálně propůjčuje tomuto lékořicovému bonbonu svoje jméno, je uložen v Národním muzeu.

Školní prostředí 19. a 20. století. Témata spojená se vzděláváním prezentuje výběr ilustrací, fotografií a předmětů každodenního užívaní. Jsou to zejména institucionální formy školské docházky a vše, co k nim neodmyslitelně patří: třídní kolektiv, vztah učitel - žák, budovy jako místa pro setkávání a nabývání dovedností, školní potřeby a pomůcky. Od 19. století představuje formalizované učení a vzdělávání v institucích na Evropském kontinentu prostředí k získávaní nejen znalostí, ale i hodnot, zkušeností a návyků. Dochované historické fotografie tuzemských školních tříd, budov, nebo pomůcek ukazují cestu, jakou se moderní formy vzdělávání vyvíjely. Tento systém učení se šířil i mimo hranice Evropy, prostřednictvím činnosti misijních škol, na území Afriky a Asie, jež dokumentují sbírky fotografií Enriqueho Stanka Vráze a nebo Josefa Kořenského. Školní prostředí 19. a 20. století je virtuální výstavou koncipovanou jako digitální materiál napříč portálem eSbírky, která ukazuje vybrané předměty ve světle společenských kontrastů a proměn.